čtvrtek 26. srpna 2010

Potvrzovací efekt

S oblibou se říká, že skutečný vědec se pozná podle toho, že se neustále snaží své teorie vyvracet. To znamená, že k tomu, abychom dělali vědu, musíme navrhovat experimenty tak, aby měly šanci selhat; nemyslím tím selhat technicky, jako když třeba vyhoří osciloskop nebo zkolabuje supravodivý magnet, ale selhat ve smyslu popření očekávaných výsledků. Experimentátoři přistupují ke svým pokusům s důvěrou ve stávající teorie, a očekávají, že budou potvrzeny, pokroku v poznání se ale dosahuje právě v momentech, kdy se tato očekávání hroutí. Zásadní chybou proto je vyhledávat data, která potvrzují stávající teorii; naopak, k dosažení pokroku je třeba usilovně hledat data, která jsou s ní v rozporu.

Jeden z obvyklých pohledů na potřebu vyvracet stávající teorie se opírá o filosofii Karla Poppera, která zdůrazňuje vyvratitelnost teorie jako klíčové kritérium její vědeckosti, a tvrdí, že věrohodnost teorie vzrůstá s každým neúspěšným pokusem o její vyvrácení [1]. Nutnost snažit se zničit momentálně uznávané teorie se ale nepotřebuje odvolávat na filosofické argumenty. Velmi silně totiž vyplývá z existence efektu, který není ničím specifickým pro formální vědecký výzkum. Tímto efektem je potvrzovací bias.

Potvrzovací bias je významnou kognitivní chybou, jež vede k nepříjemným důsledkům. Jeho mechanismus je přitom prostý: lidé snáze zaznamenávají fakta potvrzující názor, který již zastávají, a snáze ignorují fakta tomuto názoru se příčící. To se projevuje několika způsoby. 

Za prvé, lidé souhlas programově vyhledávají, takže mají větší šanci se setkat se souhlasnými, než s nesouhlasnými stanovisky. Typickým příkladem jsou čtenáři novin. Většina čtenářů novin odebírá jeden či dva deníky, které jsou politicky jasně vyprofilované. Dostává se tak do styku pouze s jednostrannými komentáři a často i s nevyváženým výběrem informací (novináři potvrzovacímu efektu podléhají samozřejmě také, a na zpravodajství se to projeví).

I v případě, kdy se nehodící se informace k člověku dostane, není vyhráno. Člověk nevěří všemu, co čte a slyší. Je výrazně větší pravděpodobnost, že zprávě odmítneme věřit, pokud svědčí v neprospěch nějaké naší oblíbené myšlenky, než když zpráva naše předsudky potvrzuje. V politických debatách často obě strany považují druhou stranu za zaujaté fanatiky s vymytými mozky; je to jeden ze způsobů, jak snadno ignorovat argumenty a fakta předkládaná druhou stranou, a chránit tak vlastní názor před změnou.

Třetí obraná linie chránící každý předsudek před fakty je interpretace. I když fakta přijmeme jako důvěryhodná, je překvapivě snadné najít způsob, jak je vnořit do sítě již vytvořených názorů, ať už jsou tyto názory jakékoli. Kreacionisté na data z radiometrického datování nereagují změnou své představy o stáří Země, ale postulováním proměnlivé rychlosti světla, či tvrzením, že Bůh stvořil Zemi tak, aby to vypadalo, že je stará, a testuje tak naši víru. V interpretační rovině především také leží příbuzný polarizační efekt, o kterém budu psát příště.

Klasický experiment testující potvrzovací bias provedl P.Wason v roce 1960. Experiment de facto modeloval vědecké poznání: lidé mohli navrhovat své hypotézy a potom volit způsob, jak je ověřovat. Konkrétně byl pokus zařízen následovně: 

Vedoucí pokusu sdělil subjektům (standardní označení dobrovolníků, jejichž psychologie je zkoumána), že má na mysli určité pravidlo, které musí splňovat uspořádaná trojice třech přirozených čísel a, b, c. Úkolem subjektů bylo určit toto pravidlo. K tomu měli jediný způsob, jak získávat informace: mohli napsat vlastní trojici čísel a předat ji vedoucímu. Ten pak papír subjektu vrátil s informací, zda daná trojice myšlenému pravidlu vyhovuje, či nikoliv. To se mohlo opakovat tak dlouho, než subjekt usoudil, že pravidlo odhalil. Na počátku se ještě všichni subjekti dověděli, že trojice 2-4-6 pravidlu vyhovuje.

Typický postup byl:
  1. Subjekt: 4-6-8 ? - Vedoucí: Vyhovuje.
  2. S: 3-5-7 ? - V: Vyhovuje.
  3. S: 20-22-24 ? - V: Vyhovuje.
  4. S: Pravidlo je b = a+2, c = a+4.
Jiný ze subjektů mohl postupovat třeba takto:
  1. S: 3-6-9 ? V: Vyhovuje.
  2. S: 31-62-93 ? V: Vyhovuje.
  3. S: Pravidlo je b = 2a, c = 3a.
Vtip byl v tom, že skutečné pravidlo bylo mnohem slabší: a < b < c. Nebozí subjektové to ale nebyli schopni zjistit, protože si velmi brzy, na začátku pokusu, vytvořili příliš specifickou teorii, a potom předkládali k testování výhradně takové trojice, které vyhovovaly jejich teorii. Těch, kdo úspěšně odhalili pravidlo, bylo jen 21% [2].

Wasonův test ukazuje na první aspekt potvrzovacího efektu, tj. na vědomé vyhledávání pouze potvrzujících informací, a nesprávný postup při testování hypotéz. Druhý aspekt, filtrování informací, často může probíhat zcela mimo naší pozornost. Zatímco po absolvování Wasonova testu si je subjekt vědom toho, co dělal, a je snadné vysvětlit mu jeho chybu, uvědomit si nevědomou filtraci vjemů, onu populární selektivní slepotu, je o dost těžší [3].

Jako možnou ilustraci klasického potvrzovacího biasu odkážu na článek, jenž vyšel v dnešních Blistech. Jeho autor mimo jiné tvrdí:
[P]ři procházkách městem potkávám „pejskaře“ a snad 80% z nich má zlatého retvívra. Což o to, je to krásný pes, i když poměrně drahý, i tím co sežere. Myslím si, že za masovým pořizováním psa této rasy je určité snobství – snaha patřit mezi smetánku. Ale copak si ti lidé neuvědomují, že když něco má každý, přestává to být luxusem?
Tohle tvrzení mě zarazilo. Pokud by zlatí retrívři tvořili 80% psí populace, měl jsem pocit, že bych si toho všiml. Můj osobní horní odhad byl 10%, a za nejpravděpodobnější považuji nějakých 5%. Nuže, rozhodl jsem ze gůglit, a našel jsem článek, který uvádí následující pořadí plemen: 1. německý ovčák, 2. jezevčík, 3. yorkshirský teriér, 4. labradorský retrívr, 5. čivava, 6. bernský salašnický pes, 7. knírač malý, 8. zlatý retrívr [4]. To znamená, že zlatí retrívři tvoří nanejvýš 1/8 psí populace, a pravděpodobně ještě výrazně méně. I když připustím možnost, že autor osmdesátiprocentního odhadu není schopen odlišit zlatého a labradorského retrívra (k této záměně často dochází), je jeho číslo absurdně vysoké. Jak to vysvětlit?

Pomineme-li nepravděpodobnou možnost, že autor žije v oblasti zasažené retrívří anomálií, nabízí se jako vysvětlení právě potvrzovací bias. Řekněme, že si jednoho dne všimnete během krátké doby pěti zlatých retrívrů; přijde vám to zvláštní, a řeknete si, že retrívři asi přišli do módy. Přemýšlíte nad příčinou, a uděláte si teorii - třeba že lidé se chtějí vlastnictvím zlatého retrívra zařadit mezi společenskou smetánku [5]. Tahle teorie hezky zapadne do síta dalších vašich názorů o společnosti a velmi snadno se začne jevit očividně pravdivou. V tu chvíli začíná působit bias. Když kráčíte znovu městem, spatříte retrívra, a samozřejmě si tuto událost zapamatujete; obraz retrívra na sítnici vás donutí vzpomenout si na teorii o snobských pejskařích, setkání se psem tak získá jistý význam a uchová se v paměti. Mezi tím sice kolem vás projde deset dalších psů, ti však zůstanou nepovšimnuti. Po pár dnech si vybavujete, že jste viděli deset retrívrů (nebo to bylo patnáct?), ale nemůžete si zaboha vzpomenout na nějakého jiného psa. Jste obětí potvrzovacího efektu.

Proč lidé podléhají podobným klamům? Můžeme o tom spekulovat. Člověk nemůže věřit všemu, a musí nějak informace filtrovat, pokud nechce mít v hlavě chaos. Pokud nějaká informace je v rozporu se vším, co víme, je pravděpodobné, že není spolehlivá, a není třeba se kvůli ní trápit. Řekne-li mi někdo, že vynašel perpetuum mobile, budu ho ignorovat, protože perpetuum mobile naprosto nezapadá do mé představy o světě. Potvrzovací bias je pouze patologicky narostlou verzí tohoto mechanismu. Díky němu je pro nás snažší najít ve věcech řád, uspořádat si myšlenky a zaujmout konsistentní pohled na svět. Konsistentní ale neznamená nutně pravdivý.

Poznámky:
1. O vyvratitelnosti teorií jsem již podrobněji psal dříve.
2. Sám jsem tento test opakoval na svých přátelích v hospodě po dvou pivech, a to s mnohem skromnějšími výsledky: z pěti subjektů neuspěl pouze jeden (a to ten, který schodou okolností nepil). Na druhé straně moji subjekti byli všichni fyzici, kteří ač nevěděli o Wasonově pokusu, měli všichni jisté vědomosti o vědecké metodě.
3. Je možné, že mechanismus vedoucí k výsledkům Wasonova testu je odlišný od filtrace informací odporujících našim názorům. Zatímco v druhém případě se vyhýbáme (vědomě či nevědomě) informacím, u kterých máme podezření, že by mohly ohrozit náš úhel pohledu, v případě Wasonova testu není jasné, zda existuje důvod se domnívat, že pravděpodobnost, že např. posloupnost 3-6-145 bude označena za vyhovující (a padne tak hypotéza b = a+2, c = a+4), je vyšší než pravděpodobnost, že posloupnost 77-79-81 bude označena za nevyhovující (a padne tak tatéž hypotéza). Hypotézy ve Wasonově testu také nejsou prakticky nijak navázány na ostatní přesvědčení subjektů a ti k nim postrádají citovou vazbu, jaká je naopak typická pro ostatní názory chráněné potvrzovacím efektem. Můžeme proto mluvit o dvou různých biasech, z nichž jeden je klasický potvrzovací bias, a druhý je zodpovědný za Wasonův test. Viz též zde.
4. Pořadí je údajně převzato z oficiálních údajů ČMKU (na jejíž stránkách ovšem statistiku dohledat nelze) založených na registrovaných psech s průkazem původu, nemusí být tedy úplně věrné, jelikož psi s PP tvoří jen malou podmnožinu všech psů, navíc žebříček nebere v úvahu rozdíly mezi městem a venkovem. V žebříčku se také vůbec nevyskytují plemena, která potkávám velmi často, jako jsou maďarský ohař, staffordshirský teriér, pitbulteriér, rotvajler, Jack Russel teriér, rhodeský ridgeback; všechna tato plemena jsou, podle mých zkušeností, srovnatelně četná se zlatým retrívrem. Nicméně v absenci lepších dat považuji odkazované pořadí za bernou minci.
5. Jako městský pejskař se zlatým retrívrem můžu dosvědčit, že to nefunguje. Chcete-li se přiblížit horním deseti tisícům, zkuste to jinak.

Žádné komentáře:

Okomentovat