pondělí 16. listopadu 2009

Neaktuální fotoreportáž z Bologne



 Procházeje svůj archív fotek s úmyslem najít něco do cestovní rubriky blogu, zastavil jsem se u složky týkající se italské Bologne. Pobýval jsem tam pár dní na konferenci v roce 2006 [1]. Vzpomínky nejsou nejčerstvější, na druhé straně bude díky tomu příspěvek stručnější, což může být i výhodou pro netrpělivé čtenáře. Namísto dlouhého psaní jsem stvořil něco jako ilustrovanou reportáž.

Svým způsobem příznačný je snímek nahoře: nemůžu si totiž zaboha vzpomnout, kde přesně jsem jej pořídil [2]. Protože jsem se ho nechtěl zříct, vyřešil jsem to jeho umístěním v záhlaví. U následujících fotografií se budu snažit vždy poskytnout nějaký komentář. Bohužel, paměť je prevít, a i věci, které se zdají zapamatovatelné navěky, se ztrácejí z paměti překvapivě snadno. Ale zpět k tématu.



Cestu po Bologni začneme u symbolu města, dvou věží, co stojí na konci ulice Rizzoli. Existují ještě další torri di Bologna, ale tyto dvě jsou nejvýraznější. Vyšší z nich se jmenuje Asinelli (věže byly pojmenovávány po rodinách, které je vystavěly v průběhu 12. století) a měří 97 metrů. Mírně se naklání, ale zdaleka ne tolik, jako ta menší, zvaná Garisenda, vysoká 48 metrů.



Věže jsou vděčným tématem fotografií. Do věže Asinelliů je možno vstoupit a po nesčetných schodech vystoupat až na vyhlídkovou plošinu.

 

Výhled seshora je exkluzivní. Na obrázku je pohled na západoseverozápad a nejnápadnějším objektem je katedrála sv. Petra. Před ní stojí svě věže, po Asinelli nejvyšší dochované ve městě. Ta vlevo je Torre degli Azzoguidi, zvaná též Altabella (tedy vysoká kráska), vpravo pak se tyčí Torre Prendiparte. Obě mají cca. 60 metrů.



Šikmost Garisendy je vidět i na pohledu shora. Asinelli a Garisenda jsou zvláštní i tím, že vyrůstají izolovaně, ostatní věže jsou alespoň z jedné strany včleněny do další zástavby.



Těch pár věží, co lze vidět dnes, je ovšem pouhé torzo původní středověké Bologne. Obrázek výše je ofotografovaný snímek visící uvnitř věže Asinelliů, zobrazující Bolognu jak vypadala ai tempi di Dante, tedy ve třináctém století. Podobný pohled na desítky věží dnes již nespatříme. Jisté přiblížení může představovat město San Gimignano, které je relativně známé svými věžemi. San Gimignano ale je, a vždycky bylo, oproti Bologni malým městečkem.

 

Z věží je možno domorodcům koukat přímo do zahrady. Ve vnitřním městě je velmi málo zeleně, a tak se není příliš proč divit pěstování stromů na střechách.



Tento snímek je pořízen pod patami dvou věží, na křížení Via Castiglione a Via Caprarie, a ilustruje další typický prvek Bologne: podloubí.



Podloubí je prakticky všude. Každá ulice v historikém centru má zakrytý chodník aspoň na jedné straně. Spíš než jako ochranu chodců před deštěm či sluncem je ale podloubí třeba chápat jako úsporu drahocenného místa. Ulice jsou v historické části Bologne velmi úzké a na chodník nebylo dost místa, a tak chodník vede domem. Nebo můžeme říkat, že domy jsou postaveny nad chodníkem, jak je komu libo. Mimochodem, chodníky často nejsou nijak výškově odděleny od silnice a hranici vymezují právě jen sloupy podloubí - dokonalá bezbariérovost ve středověkém podání.



Toto podloubí je ale speciální. Je to součást několik kilometrů dlouhé zastřešené cesty od bývalých hradeb u brány Porta Saragozza k poutní svatyni s oficiálním názvem Santuario della Madonna di San Luca ležící na kopci za městem.



Trasa vede nejdřív jako podloubí podél ulice Saragozza, ale pak se odděluje, ulici překříží mimoúrovňově (obr. výše pořízen z tohoto křížení) a dále pokračuje jako samostatně stojící zastřešené schodiště. Celá cesta má údajně 666 oblouků, což se zdá lehce zvláštní u křesťanské stavby.



Když už jsem zmiňoval šířku ulic: nějak se s tím musí vypořádat i hromadná doprava. Často lze vidět autobusy projíždějící úzkými uličkami jako na obrázku.



Dost ulic v roce 2006 bylo zatrolejováno pro provoz trolejbusů (italsky filobus) - vidět na levém obrázku (před kostelem Santa Maria dei Servi na Strada Maggiore), ale provoz nebyl žádný. Původně jsem si myslel, že trolejbusový provoz prochází likvidací, ale po krátkém hledání na webu se zdá, že byl zachován, a v době mé přítomnosti pouze panovala výluka. Hlavním dopravním prostředkem jsou ale skútry, jako všude v Itálii (obr. vpravo).



Zajímavým jevem jsou různé napohled vysloužilé bicykly pevně připoutané k místu svého určení. Potvrzují zásadu, že vždy je nejpevněji zajištěno to, co by stejně nikdo nekradl.



Druhý obrázek slouží jako důkaz, že předchozí snímek nebyla ojedinělá anomálie.



Když už jsme u dopravy, nebyl bych to já, kdybych si aspoň jednou nevyfotil nádraží. Toto je Boloňské hlavní a můžeme zde vidět mimo jiné jednotku ETR500 používanou na vysokorychlostních tratích.



Příjemnou atmosféru mají boloňská náměstí. Většinou nejsou velká, jak je vidět na příkladu Cavourova náměstí na snímku.



Náměstí San Stefano je vlastně rozšířená křižovatka ulic San Stefano a Via Santa. Pozoruhodná je zde bazilika Svatého Štěpána, založená již v pátém století. Je to vlastně komplex několika kostelů - snad až sedmi soudě dle místního názvu Sette Chiese, a protože antických památek v Bologni mnoho nenajdete, jedná se o jednu z nejstarších staveb ve městě.

 

Vlastně jediným větším náměstím je, už podle názvu, Piazza Maggiore. Je to přirozené centrum města, nejen díky poloze přímo ve středu historického centra, ale i díky konání kulturních akcí [3].



Na náměstí stojí za pozornost Neptunova kašna (vpravo unkční detail téhož). Uprostřed náměstí pak stojí Pallazo del Podestà, sídlo městské vlády (podestà byl titul nejvyššího úředníka a správce italských měst, obvykle dosazovaného papežem). Následující snímek nezobrazuje přímo tento palác, ale s ním sousedící Pallazo Re Enzo z poloviny 13. století. Ačkoli je palác podestů starší, byl přestavěn v renesančním stylu, zatímco palác krále Enza si zachoval svou gotickou podobu.




Poznámky:
1. Konferenci pořádala Boloňská universita, která je považována za nejstarší v Evropě (založena 1088).
2. Pozná-li někdo z čtenářů ono místo, ať mi prosím v komentáři osvěží paměť, budu vděčný.
3. Během čtyř dnů jsem na tomto náměstí byl svědkem promítání nějakého norského němého filmu z počátku dvacátého století (originální titulky v norštině, pod tím italský překlad) a následně promítání přímého přenosu semifinále MS ve fotbale Itálie proti Německu. Návštěvnost byla v obou případech hojná, v případě druhé akce ale diváci reagovali o poznání hlučněji.

Žádné komentáře:

Okomentovat